Jak jsem začala psát svůj příběh

„Ještě jedno červené, prosím,“ slýchala jsem jako studentka gastronomie a cestovního ruchu, když jsem jezdívala na praxe na Žofín. Firemní večírky velkých korporátů, kde se to hemžilo manažery a řediteli snad celé sluneční soustavy, byly tehdy vrcholem mé „studentské“ kariéry. Nebyla akce, kdy bych si v duchu nepředstavovala, jaké by to bylo jednou stát na jejich místě. Co všechno musí člověk udělat pro to, aby se probojoval až na post manažerky nějaké úspěšné společnosti…? „Lucko. Lucko! Prosím tě, ukliď ještě pětku a můžeš jet domů,“ probral mě z mého snění nadřízený.

Můj vysněný job

Jojo, fakt jsem si tehdy přála být úspěšná manažerka a užívat si podobných „odměn“ manažerského života. Mít skvěle placenou práci, jezdit po firemních akcích a chodit hezky oblékaná. Za svým přáním jsem si šla a možná i díky tomu mě vesmír tehdy vyslyšel a mé přání mi splnil. Když mi bylo 28, dostala jsem příležitost vést Marketingové oddělení logistické společnosti. Měla jsem podřízené, zajišťovala kampaně a jezdila po různých workshopech. Práce mi byla vším, hodně mě v prvních měsících bavila a nebylo výjimkou, že jsem z ní jezdila domů i skoro v noci. Jsem za tuhle pracovní zkušenost vlastně doteď vděčná, protože mě postupně přivedla až sem, k projektu Pártyhraní.

Záhy jsem zjistila, že korporátní život, zdá se, zas taková hitparáda není!

„Lucko! Ta tvá svatba a svatební cesta se nám zrovna teď nehodí. Čeká nás zrovna důležitá kampaň, nemůžeš to prosím zrušit nebo přesunout?“ vyslechla jsem si jednoho srpnového dopoledne. Možná to tehdy bylo přepracováním, ale v tu chvíli jsem ta slova vnímala jako když bodnete do vosího hnízda. To jako fakt myslí vážně? Tolik hodin přesčasů, tolik energie a kus svého osobního života jsem té práci dávala a tohle bylo jejich DÍKY?! Tehdy jsem poprvé pochopila, že korporátní život vlastně vůbec není taková hitparáda. Žít život pod číslem, kde na centrále společnosti většinou ani neznají vaše jméno, najednou nebyl tak báječný, jak jsem si ho kdysi jako studentka představovala. 

Byla jsem vyčerpaná a naštvaná na celý svět, protože tehdy jsem poprvé pochopila, že v korporátu jsem jen číslo a můj příběh nikoho nezajímá. Svého muže jsem si vzala v termínu a na svatební cestu jsme odletěli! Přehodnotila jsem priority a začala je obracet k touze mít vlastní rodinu. No jasně, už tam trochu byl slyšet tikot no…

Naše hvězdička nám převrátila život vzhůru nohama

Vesmír při mě zase stál! Vytoužené dvě čárky se na testu ukázaly jen několik měsíců po naší svatební cestě. V srpnu se nám narodila naše hvězdička, která nám převrátila život vzhůru nohama. Ta holka, co kdysi toužila být velkou a důležitou manažerkou, teď řešila prdíky, počůrané plíny nebo to, že naše hvězdička byla až do tří let zvyklá zářit hlavně v noci. Mateřství mě dost změnilo! 

Z holky, která moc neměla vztah k dětem, se stala bezvýhradně milující máma, oddaná průvodkyně životem vlastního syna, a o dva roky později i dcery. A tahle zvláštní síla a energie fungovala i opačně! Právě naše děti mi ukázaly nový život. Probudily ve mě kreativní část mého já. Chtěla jsem stále tvořit, ze všeho, něco, pro radost, pro ně, pro nás…Každá vlastnoručně vyrobená věc mě naplňovala nadšením a radostí.

Začala jsem se hodně věnovat svatbám, vyžívala se v návrzích a výrobě svatebních oznámení, dekorací, našla jsem se v organizování různých slavnostních příležitostí. Tenhle můj koníček mi zároveň pomáhal zvládnout skoro 6 let odloučení od vrstevníků, kolegů, kamarádů. Přiznávám, komunikace s dospělými mi začínala moc chybět…

Návrat z mateřské dovolené do práce byl boj

A tehdy jsem dostala možnost vrátit se zpět do práce. Kývla jsem na nabídku, ale začalo období velkého boje a přemlouvání se. Náplň práce se úplně změnila, společnost, do které jsem se vrátila, už byla úplně jinou společností a netrvalo to ani rok, a práce mě opět doběhla. Sžírala mě zevnitř. Tohle už nejsem já. Sedět několik hodin denně u počítače a překládat kampaně, když toužím tvořit, dávat život krásným věcem, které vám rostou pod rukama…moje otrávená duše se zase ozvala a dala mi najevo, že takhle šťastná nebudu. Ano, měla pravdu!   

Za každou volnou minutu, hodinu, den s dětmi jsem byla vděčná. Společně jsme neustále něco vyráběli. Bavili nás kostýmy na nejrůznější příležitosti, neustále jsme si zkrášlovali náš domov podle sezóny i nálady, vymýšleli nejrůznější blbiny ze starých věcí a krabic. Postupně se nabalovaly tématické oslavy, výzdoby k nejrůznějším příležitostem, akce pro děti u nás v obci a nakonec i kroužek Tanečkohraní, který vedu dvakrát týdne. To mě neskutečně chytlo! Mohla jsem svobodně TVOŘIT. To jsem přeci já, takhle jsem šťastná.

Dala jsem výpověď, našla si jinou práci a trávila více času s dětmi při tvoření

Našla jsem si práci na poloviční úvazek, kde jsem dostala větší prostor se graficky i kreativně vyřádit, a při tom trávit odpoledne se svými dětmi. Tehdy se mi zasadilo do hlavy semínko myšlenky, že bych jednou třeba mohla své nápady nabízet i jiným maminkám nebo tatínkům a třeba se svou vášní a radostí i živit. 

Po dalších skoro třech letech jsem opustila i tuto práci, srdce mě stále táhne jinam… Jsem teprve na začátku, ze semínka už vyklíčila rostlinka a uvidíme, jak moc silná do budoucna bude. Jaro klepe na dveře, a s ním i nový život, nápady, myšlenky…

Tady můžu svobodně tvořit, dělit se s vámi o nadšení, nápady, tipy i návody na to, z čeho my s dětmi denně žijeme a čerpáme. Mohu tu s vámi sdílet zkušenosti jako Lucie Dvořáková, ne jako zaměstnanec číslo 10013. Od mých osmnácti mi trvalo dalších 18 let, abych se dopracovala k tomu, co mě baví a v životě naplňuje. A když vás při tom provází osmiletý astronaut a šestiletá rošťácká víla, věřte, že to opravdu stojí za to!

S pokorou vaše Lucka