Jak jsem začala psát svůj příběh

„Ještě jedno červené, prosím,“ slýchala jsem jako studentka gastronomie a cestovního ruchu, když jsem jezdívala na praxe na Žofín. Obsluhovat na firemních večírcích velkých korporátů, kde se to hemžilo manažery z celého světa, byl tehdy vrchol mé „studentské“ kariéry. V duchu jsem si představovala, jaké by to bylo jednou stát na jejich místě. Jak se dostat k takové práci a splnit si své sny? „Lucko. Lucko! Prosím tě, ukliď ještě pětku a můžeš jet domů,“ probral mě z mého snění nadřízený.

Můj vysněný job

Jojo, fakt jsem si tehdy přála být úspěšná manažerka a užívat si podobných „odměn“ manažerského života. Mít skvěle placenou práci, jezdit po firemních akcích a chodit hezky oblékaná. Za svým přáním jsem si šla a když mi bylo 28, dostala jsem příležitost vést Marketingové oddělení logistické společnosti. Měla jsem podřízené, zajišťovala kampaně a jezdila po různých workshopech. Práce mi byla vším, hodně mě bavila a jsem za tuhle pracovní zkušenost vlastně doteď vděčná, protože mě postupně přivedla až sem, k projektu Pártyhraní.

No jo, jenže záhy jsem zjistila, že korporátní život manažerky zas taková hitparáda není!

„Lucko! Ta tvá svatba a svatební cesta se nám zrovna teď nehodí. Čeká nás důležitá kampaň, nemůžeš to prosím zrušit nebo přesunout?“ No, nebudu lhát. Au! Za tolik času a energie věnované firmě jsem očekávala jiné „díky“. Jenže očekávat něco v korporátu je jako čekat na vlak Českých drah! Tehdy jsem poprvé pochopila, že korporátní život vlastně vůbec není taková hitparáda. Žít život pod číslem, kde většinou ani neznají vaše jméno, najednou nebyl tak báječný, jak jsem si ho kdysi jako studentka představovala. 

Pochopila jsem, že v korporátu vždycky budu jen číslo a můj příběh nikoho nezajímá. A tak jsem si s klidným svědomím vzala svého muže v termínu a na naši svatební cestu jsme odletěli! Přehodnotila jsem priority, dostavila se touha mít rodinu.

Naše hvězdička nám život rozzářila do roka a skoro do dne

Vytoužené dvě čárky se na testu ukázaly jen několik měsíců po naší svatební cestě. V srpnu se nám narodila naše hvězdička, která nám převrátila život vzhůru nohama. Ta holka, co kdysi toužila být velkou a důležitou manažerkou, teď řešila prdíky, počůrané plíny nebo to, že naše hvězdička až do tří let zářila hlavně v noci. Mateřství mě dost změnilo! 

Stala se ze mě bezvýhradně milující máma, oddaná průvodkyně životem vlastního syna, a o dva roky později i dcery. A tahle zvláštní síla a energie fungovala i opačně! Právě naše děti mi ukázaly nový život. Probudily ve mě touhu tvořit rukama a úplně jiné kreativní já než to, co jsem využívala za počítačem. Měla jsem chuť stále tvořit, ze všeho, něco, pro radost, pro ně, pro nás…Každá vlastnoručně vyrobená věc mě naplňovala nadšením a radostí.

Začala jsem se hodně věnovat svatbám, vyžívala se v návrzích a výrobě svatebních oznámení, dekorací, našla jsem se v organizování různých slavnostních příležitostí. Tenhle můj koníček mi zároveň pomáhal zvládnout skoro 6 let odloučení od vrstevníků, kolegů, kamarádů – to, co v moderní společnosti nazýváme mateřskou dovolenou. Přiznávám, komunikace s dospělými mi začínala moc chybět…

Návrat z mateřské dovolené do práce byl boj

A tehdy jsem dostala možnost vrátit se zpět do práce.  Začalo období velkého boje a přemlouvání se. Náplň práce se úplně změnila, společnost, do které jsem se vrátila, už byla úplně jinou společností a netrvalo to ani rok, a práce mě začala úplně sžírat. Sedět několik hodin denně u počítače a překládat kampaně moje otrávená duše nedávala. 

Za každou volnou minutu strávenou s dětmi jsem byla vděčná. Společně jsme neustále něco vyráběli. Bavili nás kostýmy na nejrůznější příležitosti, neustále jsme si zkrášlovali náš domov podle sezóny i nálady, vymýšleli nejrůznější blbiny ze starých věcí a krabic. Postupně se nabalovaly tematické oslavy, chystala jsem výzdoby k nejrůznějším příležitostem, akce pro děti u nás v obci a nakonec založila i kroužek Tanečkohraní, který dvakrát týdně vedu. 

A tak jsem dala výpověď!

Našla jsem si práci na poloviční úvazek, kde jsem dostala větší prostor se graficky i kreativně vyřádit, a při tom trávit odpoledne se našimi dětmi. Tehdy se začala v mé hlavě pomalu rodit myšlenka, že bych jednou mohla své know-how a zkušenosti nabízet i jiným maminkám nebo tatínkům a třeba se svou vášní a radostí i živit. 

Po dalších třech letech jsem opustila kruhy korporátu úplně. Právě tehdy vznikl projekt Pártyhraní, a později na to kroužek Tanečkohraní, věnovaný především dětem a jejich úžasné fantazii, nadšení a touze po dobrodružství.

Tady můžu svobodně tvořit, dělit se s vámi o nadšení, nápady, tipy i návody na to, z čeho my s dětmi denně žijeme a čerpáme. Mohu tu s vámi sdílet zkušenosti jako Lucie Dvořáková, ne jako zaměstnanec číslo 10013. Od mých osmnácti mi trvalo dalších 18 let, abych se dopracovala k tomu, co mě baví a v životě naplňuje. A když vás při tom provází osmiletý astronaut a šestiletá rošťácká víla, věřte, že to opravdu stojí za to!

S vděkem za to, že můžu, vaše Lucka